Fascinuje mě kruh. Zároveň začátek a konec. Nekonečno... Kreslím mandaly. Staly se mojí vášní, múzou a milenkou.

Vždycky mám po ruce několik druhů dokonale našpicovaných pastelek (protože tak to mám ráda :o)), skicák a kreslící prkno, které se mnou putuje od školních let už téměř tři desetiletí.

Miluji svoje dříve rýsovací, dnes kreslicí, prkno z hodin technického kreslení. Je dřevěné (z poctivého masivu), veliké, stále skvěle rovné a je krásné, i když už značně počmárané. Stranou, kterou mi před mnoha a mnoha lety zhyzdil černým sprejem můj mladší brácha, když si na něm stříkal cosi na nějaké tričko, leží při kreslení na mých kolenou. Za dlouhých zimních večerů si přitáhnu křeslo blíž ke krbovým kamnům, položím si na kolena prkno, kolem sebe na podlahu rozprostřu všechny pastelky, šablonky koleček a ořezávátka a zasním se: “Co dnes asi předám bílému papíru?” Nikdy dopředu nevím, jak bude výsledné dílko vypadat. Vím jen, co do něj chci vložit. A vlastně někdy ani to ne. To pak poprosím svoji vnímavou kamarádku, aby mi výsledek “přečetla”.

Sáhnu po pastelce, která mi nejvíc padne do oka a začnu klást na papír maličké obrazce. Srdíčka, kolečka, vlnky... jednoduché čáry, které po několika hodinách vytvoří harmonický celek. Vykreslím do kruhu svoje pocity, emoce, prožitky. Někdy kreslím pro lidi přímo “na tělo”. Zavřu oči a vidím člověka, pro kterého kreslím, před sebou. Pastelky mi pak samy skáčou do ruky a já vím, že dávám na papír jeho.

Není větší krásy než letní podvečer, zapadající slunce, ptáčci nádherně zpívají. Na válendě našeho altánu uprostřed zahrady leží rozložené pastelky a čekají, až se jich ujmu. Udělám to ráda, protože se mi odvděčí hřejivým pocitem kolem srdce. Stromy tiše naslouchají šustění pastelek bruslících po papíře, do místnosti se za světlem táhnou můry, matka Země usíná... Slyšíte to ticho?

Ale neplynulo to tak volně vždycky.

Můj dědeček byl nadaný amatérský malíř. Moje maminka, jeho dcera, ještě zdědila kousíček z jeho talentu, ale na mě už nezbylo nic. Vždycky jsem si přála umět malovat a vždycky jsem věděla, že na to nemám. Moje kresby i v době, kdy mi bylo náct, vypadaly jako od žáčka druhé třídy. Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nedokázala jsem přenést to, co jsem měla v hlavě, přes ruku na papír.

Na základce jsem mívala z výtvarky na vysvědčení dvojky. Asi proto, že trojky se z výtvarné výchovy nedávají. Na střední škole (studovala jsem oděvní průmyslovku) jsem si někdy do hodin kreslení nechávala vypracovat domácí úkol, když byl hodně nad moje síly, nadanější spolužačkou. Že jsem ze svých výkresů nedostala nikdy lepší známku než dvojku s odřenýma ušima, je jasné. Trápilo mě, že jsem tak ničemná kreslířka a při hodinách jsem si čmárala po okrajích svých sešitů jednoduché ornamenty. Stále dokola ty samé, titěrné, kraječkové ornamenty. V těchto okrajích papírů jsem zabíjela své umělecké touhy.

Psala se devadesátá léta minulého století, já vstoupila do víru dospělého života a na svoje kreslířské ambice i prohry jsem rychle zapomněla.

Vdala jsem se, v roce 2004 se mi narodila dcera Anička. Když jí byly asi čtyři roky, chtěla, abych si s ní kreslila. Dobrá tedy, řekla jsem si, něco nakreslíme, proč ne? Jenže ouha! Bylo to tu zpět. Ruka neuměla dát na papír to, co si hlava přála.

Nechtěla jsem to ale vzdát, Anička by byla smutná, kdyby se na ni maminka vykašlala. Zkusím to teda jinak, když nemám na víc, než na prasátka, co se za našich mladých let kreslila na dřevěné ploty. Pokládala jsem na papír kolečka, srdíčka, čtverečky, kytičky, sluníčka, obláčky... a Anynka byla spokojená. I já jsem byla spokojená.

Nastal zlom.   

Překonala jsem svůj blok a přestala se stydět za své čtyřlístky a trojúhelníčky. Od té doby jsem pastelku nedala z ruky a ta se mi odvděčila vlastním, osobitým stylem. Najednou začala kreslit jakési spirálky. A kreslila a kreslila. Červené, modré, zelené, žluté... Propletené i samostatně se vlnící. Dokázala jsem sedět celé hodiny a proplétat svoje spirálky zespoda nahoru a zleva doprava.

Ukázala jsem svoje dílka kamarádce a ta nad nimi zůstala stát v němém úžasu. “Víš, čeho je spirála symbolem?” Zeptala se mě. Nevěděla jsem. “Je to energie.” Téda, tak já kreslím energii, páni! Od té doby jsem spirálky začala vidět úplně všude. Všichni je kreslili. Doteď je vidím lidem na oblečení, na energetických obrázcích, ve špercích, jako záhony, na polštářcích, na tetování, DNA je spirála...

Po nějakém čase jsem si řekla, že se mi chce svoje obrázky posunout někam dál a objevila krásu kruhu. Mandala, to je ono! Mandaly jsou mojí vášní doteď, staly se mým životem. Vykreslila jsem se do nich, když moji dělohu předčasně opustilo mé dítě. Byla to holčička, přišla se se mnou ve snu rozloučit. Dala jsem do nich naději, oslavila tvořivou sílu ženského lůna. Na každou životní situaci, na radosti i bolest se dá nakreslit mandala. Mandala září pro toho, komu slouží. A slouží ráda, věrně, s něžnou péčí a láskou.

Přišla jsem na to, že není nikdy pozdě, aby člověk znovu zkusil cokoliv, nad čím už dávno zlomil hůl. Díky náhodě (náhody vlastně neexistují) jsem našla to, co jsem nikdy neztratila. Našla a už nepustila. Teď kreslím mandaly, které lidem dělají radost, tiší bolesti, otevírají srdce.

Zavřete oči a nechejte se unášet energií mých mandal. Kreslím je pro Vás s láskou, pokorou a úctou k lidské bytosti, přírodě a vesmíru.